Evidence skutečných majitelů z pohledu nové AML směrnice

Evidenci skutečných majitelů, která vznikla teprve v r. 2018, čekají již velmi brzy podstatné změny, které mohou vést dokonce i ke změně zapsaného skutečného majitele.

Ke zřízení evidence skutečných majitelů (dále též „evidence“) došlo na základě tzv. 4. AML směrnice (Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/849) z r. 2015. V r. 2018 však již byla v rámci Evropské unie přijata tzv. 5. AML směrnice (Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2018/843), která upravuje celou řadu ustanovení, mimo jiné také fungování národních registrů skutečných majitelů.

Tyto změny mají nastat již poměrně brzy, nejpozději v lednu 2020 má být přijat český zákon, který změny přenese do českého práva. Jednou z nejvíce kritizovaných oblastí současné právní úpravy evidence je bezzubost při vymáhání nesplněných povinností. Typicky se jedná o případy, kdy právnická osoba nebo svěřenský fond (dále též „povinné subjekty“) neoznámí svého skutečného majitele, což právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku měly povinnost udělat do konce r. 2018. V takovém případě není stanoven žádný vymáhací postup pro nápravu ani žádná přímá sankce. 5. AML směrnice má tuto Achillovu patu právní úpravy odstranit, jelikož výslovně členským státům ukládá povinnost, aby přijaly účinná odrazující opatření nebo sankce a aby zavedly mechanismy, kterými zajistí splnění informační povinnosti ze strany všech povinných subjektů. Jako nejpravděpodobnější se jeví stanovení peněžní sankce v případě nesplnění informační povinnosti. Směrnice nově také obsahuje výslovné stanovení povinnosti tzv. povinným osobám, které budou muset při navázání nového obchodního vztahu získat aktuální výpis z evidence skutečných majitelů. Pokud tak právnická osoba nebude mít v evidenci uvedeného skutečného majitele, nezaloží si ani bankovní účet v nové bance. Obdobně jako u banky to bude platit i ve vztahu k dalším povinným osobám, například ve vztahu k daňovému poradci, auditorovi, externí účetní, v některých případech také vůči notáři či advokátovi atd. Dalším donucovacím opatřením je povinné umožnění veřejné kontroly. Nově tak každý členský stát bude muset umožnit přístup k základním informacím o skutečném majiteli jakékoli osobě z řad veřejnosti. Státy mohou maximálně nastavit podmínku on-line registrace, případně povinnost zaplacení poplatku ve výši nákladů za zpřístupnění informací. Směrnice také explicitně stanovuje povinnost součinnosti skutečného majitele se subjektem, jehož je skutečným majitelem. Tím se směrnice snaží eliminovat tzv. šedou zónu, kdy sice skutečný majitel nebyl zjištěn, ale přitom za to není nikdo odpovědný. Nové ustanovení v zásadě dává možnost pouze dvou výkladů při nezjištění skutečného majitele, buď povinný subjekt nevyvinul dostatečné úsilí o zjištění skutečného majitele, nebo skutečný majitel odmítl poskytnout takovému subjektu součinnost. Pro nadnárodní skupiny podniků bude určitě významná novinka v podobě unijního propojení národních evidencí skutečných majitelů prostřednictví jedné centrální platformy. Takové propojení bude klást jednoznačně vyšší nároky na správné zjištění skutečného majitele a uvedení stejného skutečného majitele ve všech zemích, kde skupina působí. Jakýkoli jiný postup bez řádného odůvodnění lze směle označit za rizikový. Je zřejmé, že nová směrnice nikterak nemění smysl a účel právní úpravy, pokud tedy byl skutečný majitel společností řádně zjištěn a zapsán, není nutné se novou úpravou detailně zabývat. Avšak v případě, že skutečný majitel nebyl řádně zjištěn a zapsán, doporučujeme společnostem se k dané problematice příležitostně vrátit, jelikož přijetí a účinnost české právní úpravy je jen otázkou času.